Na kole jsme za čtyři dny ujeli 264 kilometrů a nastoupali přes 5 000 výškových metrů. Z bosenské Foči jsme vyrazili přes kaňon Pivy a pohoří Durmitor v Černé Hoře. Čtyřdenní okruh nás vedl po asfaltu i šotolině a nakonec zpět do Foči. Pak jsme kola naložili do auta a vydali se do Mostaru a Sarajeva. Do Bosny a Černé Hory nás lákala příroda a nezklamala nás. Byli jsme nadšení, jak je to tam krásné. A jak naše cesta probíhala? Vezmeme vás s sebou den po dni.

Kdo jsme
Jsme Bára a Jirka. Před Bosnou jsme na kolech projeli Japonsko. Chtěli jsme ho poznat jinak než klasičtí turisté: jiná kultura, jiné zvyky, skvělé jídlo a dobré ohlasy od cyklistů. Rádi v cizích zemích objevujeme, čeho si tam lidé cení, a srovnáváme to s tím, jak to máme doma.
Na kole se cítíme svobodnější. Zajedeme kamkoli, po silnici i po lesní stezce, a když někde narazíme na uzavírku, kolo chvíli popotlačíme. A hlavně jsme blíž místním lidem.

Cesta na start
Do Foči jsme dojeli v září 2026 z Česka autem, kola jsme vezli s sebou. Ubytovali jsme se v kempu a první dva dny jsme na kolech projeli Foču a okolí. Hlavně jsme si ale v klidu sbalili brašny na čtyři dny na kolech.
Auto jsme nechali v kempu. Za poplatek 5 € za noc nám ho tam hlídali, takže jsme ho nemuseli nechat stát jen tak někde u silnice. Kemp ve Foči byl zároveň startem i cílem celého okruhu.

Den po dni: 264 kilometrů přes Durmitor
| Den | Trasa | Km | Stoupání |
|---|---|---|---|
| 1 | Foča – Šćepan Polje – Plužine | 71 | 1 598 m |
| 2 | Plužine – Durmitor – most Đurđevića Tara | 82 | 1 547 m |
| 3 | Tara – Žabljak – náhorní plošina nad Plužine | 52 | 1 338 m |
| 4 | Plužine – Šćepan Polje – Foča | 59 | 684 m |
| Celkem | 264 | 5 167 m | |
Trasa vedla částečně po asfaltu a částečně po šotolině. Nemám ráda těžké sjezdy, ale všechno jsem zvládla i já s naloženým kolem.
Podél Driny a Pivy
Foča – Šćepan Polje – Plužine
Z Foči jsme jeli údolím Driny na hraniční přechod Šćepan Polje a dál do Černé Hory podél Pivy a Pivského jezera. Za Plužine jsme vystoupali serpentinami na náhorní plošinu. Bylo to nejvíc nastoupaných metrů z celé cesty.


Přes Durmitor k zavřenému mostu
Plužine – Durmitor – most Đurđevića Tara
Druhý den byl nejdelší. Přes náhorní plošiny Durmitoru jsme jeli kolem vesnic Novakovići a Njegovuđa až ke kaňonu Tary. Tam nás měl převést most Đurđevića Tara, ale už cestou nás jiní bikepackeři varovali, že je v opravě a s koly to neprojedeme.
Na druhou stranu se dostal jen ten, kdo si zaplatil jízdu na zipline přes kaňon a po mostu se vracel po svých. Nás tam ale s koly nepustili.
Původní plán měl 292 km a za mostem pokračoval na sever kolem Ljubišnje zpět do Bosny. Museli jsme to otočit a trasu přeplánovat. Jedinou noc mimo kemp jsme tak strávili u zavřeného mostu, s čímž jsme vůbec nepočítali.


Zpět přes Žabljak
Tara – Žabljak – náhorní plošina nad Plužine
Z kaňonu Tary jsme se vrátili do Žabljaku, horského městečka pod Durmitorem, a pokračovali na západ přes Pitomine, Malou Crnou Goru a Nedajno.


Dolů do Foči
Plužine – Šćepan Polje – Foča
Poslední den byl nejrychlejší a s nejmenším stoupáním. Z plošiny jsme sjeli přes Crkvičko Polje k Šćepan Polji a pak údolím Driny zpátky do kempu ve Foči.

Požáry na trase
V září v oblasti hořelo. Požáry jsme sledovali na online mapách a ptali se cyklistů, kteří jeli před námi, co je průjezdné. Podle toho jsme skládali trasu. Když jsme občas ucítili kouř, zpozorněli jsme a znovu si to ověřili. Jiní bikepackeři, kteří se dostali blíž, nám vyprávěli, že je kouř štípal v nose.
Oheň jsme na vlastní oči neviděli. Jednou jsme projeli krátkým úsekem, kde ještě doutnalo, jinde už jen spáleništěm. Ohořelá byla hlavně tráva a keře, stromy zůstaly stát. Neviděli jsme ale všechno, jinde mohly být požáry větší.
Zvířata a nejhezčí večer
Můj nejsilnější zážitek byla zvířata. U silnice stáli koně, oslíci, po silnici chodily krávy a všude byly slepice, kočky a psi. Více než obávaných min jsem se bála pasteveckých psů u stád ovcí. Potulní psi byli ale klidní a nežebrali. To spíš kočky za námi chodily kvůli kousku jídla.

Jednu noc jsme strávili v autokempu, kde nás nechali spát zadarmo, když si u nich dáme jídlo a pití. Objednali jsme si největší specialitu pro dva: talíř plný různých mas a grilované zeleniny, k tomu saláty a vynikající sýry.
Přidal se k tomu nejkrásnější západ slunce z celé cesty. V tu chvíli mi nemohlo být líp. Přesně pro tyhle momenty se vracíme, i když je bikepacking někdy fakt dřina.

Co jsme vezli a jak to sedlo
Měli jsme řídítkovou, podsedlovou, rámovou a nadrámovou brašnu Acepac. Do řídítkové sestavy Bar Harness s vodotěsným vakem jdou lehké a objemné věci: spacák, péřovka a někdy i karimatka. Když se tam karimatka nevejde, putuje do podsedlové brašny Saddle Bag ke zbytku oblečení.
Dospod balím věci, které tolik nepotřebuji, a navrch nepromokavou bundu, abych při dešti nemusela vyskládávat celou brašnu. V nadrámové brašně Fuel Bag vozím elektroniku v zipovém sáčku z IKEA, v rámové brašně Zip Frame Bag nákup z města, ešus Pinguin a vařič.
Malou tašku u řídítek Fat Bottle Bag, které říkáme pamlskovník, máme na svačiny a bonbony, abychom nezapomínali jíst. Doplňovat energii je u bikepackingu jedna z nejdůležitějších věcí.
Vždycky s sebou vozíme i čelenku na uši, nákrčník, rukavice a návleky na ruce a nohy, a to i v létě. Na ranních sjezdech, když ještě nejste zahřátí, udělají velkou službu.
Příště bychom ale vezli méně jídla. Obchody na trase vycházely dobře a kuskus i instantní jídla jsme vozili zbytečně.


Použité brašny Acepac
Na cestu jsme vyrazili s následující sestavou brašen. Odkazy vedou na aktuální produkty Acepac.
Bonus: Mostar a Sarajevo
Po návratu do Foči jsme v kempu přespali ještě jednu noc, zabalili kola a vyrazili autem do Mostaru. Je to krásné historické město s mosty, kamennými uličkami a spoustou suvenýrů. Je tam ale hodně turistů, takže jedno odpoledne nám stačilo.
Večer jsme dojeli do Sarajeva a zůstali tři dny. Je víc rozprostřené a potkáte tu víc místních. Chodili jsme po tržnicích, na kafe, čevapi a místní speciality.
Viděli jsme místo u Latinského mostu, kde byl v roce 1914 zastřelen následník trůnu František Ferdinand d'Este, což byl spouštěč první světové války.

Výlet do Lukomíru
Jeden den jsme vyrazili do Lukomíru, nejvýše položené vesnice v Bosně. Dole bylo ošklivě, tak jsme vyjeli autem nad mraky, nechali ho na odstavné ploše a na kole jeli asi 10 km do vesnice a 10 km zpět.
Cestou zpátky nám na auto skočil pastevecký pes od stáda, než ho majitel odvolal. Docela jsem si oddechla, že už nejsme na kole.

Olympijská bobová dráha na Trebeviću
Další den jsme si udělali pěší okruh kolem olympijské bobové dráhy na Trebeviću. Postavili ji pro zimní olympiádu 1984. Za obléhání Sarajeva v letech 1992–1995 sloužila jako dělostřelecké postavení a byla zaminovaná.
Dnes je pokrytá graffiti a má neskutečnou atmosféru.
Válka je v Bosně vidět dodnes. Na domech, kde lidé normálně bydlí, jsou fasády prostřílené kulkami a poznačené střepinami granátů. Olympijské hotely chátrají a v olympijské hale uprostřed města je spousta obchůdků zavřených. Celé město má kvůli tomu zvláštní atmosféru.

Praktické informace z cesty
Vodu jsme doplňovali v obchodech, které po cestě potkáváte docela často. Na horké jídlo jsme chodili do měst a na horské chaty, skoro pořád na čevapi a pljeskavicu, která zasytí na dlouho.
V Bosně se platí konvertibilní markou, v Černé Hoře eurem. Ve městech jsme platili kartou, v horách a v kempech chtěli hotovost.
Signál byl většinou v pohodě, jen večer v horách občas chyběl. Offline mapy stažené předem to vyřešily.
Všechny noci kromě jedné jsme spali v kempech. Většinou nám nevadí spát nadivoko, ale tady jsme se kvůli zvířatům a minám cítili bezpečněji v kempech.
Drželi jsme se turističtějších oblastí a opuštěnými místy jsme nejeli, takže jsme je neřešili. Mimo značené cesty se v Bosně chodit nedoporučuje.
V létě je dobré sledovat je na mapách a ptát se ostatních cyklistů na trase.
Na co myslet před cestou: Situace s požáry, průjezdností silnic a bezpečností v oblastech s výskytem min se může měnit. Před odjezdem je důležité ověřit aktuální podmínky a držet se bezpečných, značených tras.
Na závěr
Z Bosny a Černé Hory jsme byli nadšení. Hory, kaňony, zvířata na každém kroku a celkem dost ostatních cyklistů, kteří rádi večer u piva prohodí pár slov. Ani zavřený most a požáry nám cestu nezkazily, jen ji zajímavě zamíchaly.
Bára a Jirka